Aqva Silentia - Loutky

.. a tyhle fotky jsou z tohohle víkendu, kde jsme byli na jižním pobřeží zdolávat útesy

Den 1.
První den byl stanoven odjezd na 18:30 z Prahy na Pankráci (cca 320 m.n.m. ). Po využití služeb Českých Drah a povinném bramboráku v na hlavním nádraží už jsem seděl na trávníku kousek před východem ze stanice Pankrác. Odjezd se nakonec kvůli uvíznutí některých v zácpě trochu zpozdil, ale zpoždění bylo do hodiny, takže to hodnotím jako v pohodě. Jediným menším zklamáním bylo, že zájezd byl půlený, tudíž se muselo počítat s několikahodinovou zajížďkou, abychom dopravili i druhou skupinu na místo určení. Večer se pouštělo Pupendo :-).

Den 2.
Pod Ortler (kde jsme měli vyložit druhou skupinu) jsme dorazili dříve, než bylo plánováno, tak jsme si ještě hodinku pospali ve stojícím autobusu. V 10 hodin jsme už byli na našem místě určení - vMadonně di Campiglio (1497 m.n.m). Nafasovali jsme materiál, docela nás překvapilo, že fasujeme i mačky a někteří cepíny, ale raději jsme si vzali všechno. Za půl hodiny jsme už všichni byli na startu, hrdinně odmítli nabízené zkrácení ještě kousku cesty autobusem a vyrazili směrRifugio Brentei. Cestou jsme sešli níže do údolí, abychom potom mohli vystoupat kolem vodopádu nahoru k Rifugio Vallesinella (1314 m.n.m.). Už jsme pomalu začínali litovat, že jsme si cestu až sem nezkrátili, přece jenom 22+ kilo na zádech se pronese. Zde jsme již vstoupili do národního parku a začali konečně pořádně stoupat do kopce. Cestou jsme si ještě dali pauzu vRifugio Casinei (1825), kde jsme všichni obdivovali malou nákladní lanovku a přemýšleli jsme, jak by si krásně poradila s našimi batohy. Pak jsme vystoupali do našeho cíle, Rif.Brentei. Jelikož se lámalo počasí, byla teplota na srpen poměrně nevlídná - 6 stupňů celsia , takže jsem oblékl větší část svého batohu abych se trochu zahřál. Překvapilo mě, jak na chatě bylo čisto, ale nejvíce se mi líbilo zvláštní zařízení v koupelně - jakási sprcha, ale uzpůsobena pouze k mytí nohou, no, alespoň nějaká hygiena tedy byla :-). Zbývalo jen zajít k pramínku pro vodu a jít si obhlídnout místní restauraci. Ubytovali jsme se, dostali jsme luxusní pokoj pro 15 nahoře v chatě, nejhezčí ale bylo panoramatické WC - z jeho okna člověk mohl pozorovat nádherné panoramabrentských hor. Večer jsme ještě měli nácvik pohybu po ferratě, tak jsme s jištěním obešli celý pokoj.. škoda, že lano sundali, mohli jsme si večer vyzkoušet jištěný výstup z hospody do postele :-). Co mě ale pobavilo nejvíce, bylo pravidlo chaty stanovující večerku na 22 hodinu. Po důkladném vybalení (=vysypání batohu) a namazání si chleba na další den jsem vyrazil obhlédnout místní “hospodu”. Nebudu se o ní více rozepisovat, snad jen že víno bylo skvělé a pivo opravdu vražedné - 4,9 procent alkoholu ve sklenicích po 6,6 deci, takže když si člověk dal 3 tak to měl jako za 4 u nás .. ale to až poslední den :-).

Den 3.
Třetí den v pořadí byl ten nejdelší. Odchod z chaty se zdržel až na 6:30 kvůli snídani, ale pak už jsme rychle vyrazili do chladného rána. Nástup na naši první ferratu Sosat byl blízko, došli jsme tam za pár minut. Až na nás aktivnější v předu, my jsme si spletli odbočku a vyšli o pár stovek metrů nahoru, no, alespoň jsme se zahřáli. Po prvním ostrém nácviku lezení apřecvakávání se jsme přešli nad chatu Rif. Tuckett(2270), kde se ale nikdo neodpojil, všichni jsme statečně pokračovali v cestě dále. Pokračovali jsme výše, příjemným pochodem k Bocca de Tuckett. Zde jsme se napojili na nejtěžší ferratu našeho pobytu, podle průvodce černou Bocchette Alte. Tady začínalo zajímavější šplhání, občas jsme se setkali s trochou sněhu i ledu, naštěstí se vždycky bylo kde cvaknout, takže nikdo nemusel mít strach. Vystoupali jsme až na nejvyšší bod naší cesty, konkrétně kousek pod vrchol CimaBrenta (naše výška byla 3020 m.n.m.). Trochu náročnější byl pro mě sestup, nejsem moc zvyklý hledat si stupy pod sebou, ale s trochou času navíc se dá zvládnout všechno. Cestou se našla chvíle i k vyřešení hygieny, v podobě menšího potůčku, který jsme museli podběhnout . Dále jsme pokračovali kolem napojení Livio Brentai dále, až jsme došli k odbočce na Rif. Alimonta. Opět jsem jako jdoucí v předu měl „výhodu“ ve vyzkoušení zkratky přes šotolinové pole, byl to ale nakonec jeden z nejzábavnějších momentů dne. V ruce jsem měl tyčky a jel jako na lyžích dolů, byl to fakt velmi příjemný zážitek, určitě doporučuji! Na Rif.Alimonta na nás už čekal úžasný štrúdl a káva s mlékem. Na chatu už to byl jenom kousek „norským“ stylem a po povinné troše vína jsem byl v posteli už před večerkou.

Den 4.
Ráno se nám dostalo varování, že pokud někdo měl včera strach z výšek, ať si dnešní výlet ještě rozmyslí, čeká nás totiž ferrataLivio Brentari , která se skládá v podstatě pouze z žebříků stoupajících několik stovek metrů vysokou stěnou. Opět se projevil náš bojovný duch, nikdo neucouvl (až na jeden pár, ale důvodem jejich neúčasti nebyl strach z výšek, nýbrž neochota vstávat v šest hodin ráno). Nástup na ferratu byl o něco obtížnější, ale hodinové přeskakování přes kameny bylo odměněno nádhernou procházkou po zbytcích ledovce. Ferrata začínala trochu dobrodružně balancováním na několika větších kamenech, ale po chvíli jsme se již napojili na žebříky a pěkně šplhali nahoru, našel se čas i na focení. Po chvíli jsme se napojili naBocchete Centrale a pokračovali s ní dále. Šli jsme chvíli stejnou cestou jako včera, akorát jsme nezabočili dolů na Rif. Alimonta, ale pokračovali jsme kolem ledovce nahoru, dále podél Bocchette Centrale, směrem k vrcholu Cima Brenta alta, který jsme se chystali obejít. Na opětovném nástupu jsme chvíli čekali, než sejde anglicko/holandská skupina. Dlouhou chvíli jsme si krátili hodnocením jejich „vhodného“ oblečení. Uvědomili jsme si, jak jsme se svými termo tričkami a funkčními kalhotami pozadu, v zahraničí letí bokové džíny a odhalené pupíky +záda! Také sedáky se vůbec již nenosí v pase, ti módně nejodvážnější se nebáli si je spustit málem pod zadek, opravducool!
Cesta nahoru už byla bez větších vyrušení, po nastoupání počátečních výškových metrů na Campanile basso (Guglia) se nám naskytl nádherný pohled na Lago di Molveno. Ani sestup nebyl nijak obtížný, na několika místech bylo nutné se o něco častěji jistit, převážně kvůli mokrým kamenům. Došli jsme na rozcestí a jelikož jsme byli ještě všichni plni síly, udělali jsme si malou zacházku na Rif. Pedrotti (2491), kde jsme si udělali opravdové pohodlí a posilnili se trochou piva pivem. Na zpáteční cestu jsem se s vidinou prázdné koupelny a WC vydal první. Sestup byl poměrně jednoduchý, ale asi v polovině přišla poměrně nepříjemná skalka. Nechtělo se mi „na tu chvíli“ skládat tyčky, tak jsem se snažil si je držet v jedné ruce, v polovině stěny jsem ale změnil názor a tyčky putovaly z kopce dolů napřed (přece jenom, ani 15m pád by nebyl příjemný, sedák s jištěním byl už dávno v batohu..). Nakonec jsem ve zdraví slezl dolů doslova doběhl do chaty. Večer už byl pojat téměř rozlučkově, dali jsme si pár místních „velkých“ piv a po několikeré prosbě personálu téměř dodrželi večerku.

Den 5.
Bohužel, z důvodu příliš brzkého odjezdu autobusu jsme měli dvě možnosti - jít velmi dlouhou túru, ale odchod by se tím pádem posunul na 5:30(!) (vstávání 4:30) nebo v klidu zajít o něco delší variantu nástupové cesty s odbočkou přes vodopády. Vzhledem k váze velkého batohu jsem zvolil variantu druhou, s přijatelným odchodem v 8:30. Cesta dolů byla nádherně klidná, pořádně jsme si ještě vychutnávali panorama hor. Až po Rif.Casinei byla naše výstupoví vesta stejná jako nahoru, tady jsme se oddělili a pokračovali k vodopádům. Musím říct, že to byl nádherný pohled. Někdy se ale pouze dívat nestačí, takže když jsem dole našel tůňku, neodolal jsem a vykoupal jsem se. Voda byla úžasná, tipoval bych to na něco kolem 5-8 stupňů, vzhledem k tomu, že se v ní ani nedalo chvíli stát. Člověk do ní musel vletět, chvíli vydržet a pak se jít rychle zase zahřát na břeh. Bylo to moc hezké zakončení úžasné dovolené. Pak ještě v Madoně ochutnat něco z italské kuchyně a už k autobusu………. (i když to nebylo až tak triviální - v centru města jsem dostal pokyny: “Jdi kolem řeky a pak nahoru po hlavní cestě” - což by bylo v pořádku, kdyby člověk nemusel po té hlavní cestě jít skoro půl hodiny a ještě projít tunelem pro auta )